Blažena, Věruna a Franta NA CESTÁCH!

Nazdar, nazdar.

Tak zaprvý, nemáme tolik peněz, abyse visely na netu každej den jako Franta, protože to fakt leze do peněz a to my si radši koupíme něco ve slevě v supermárketu. I když nutno uznat, že tu moc supermárketů není. Obzvlášť na Sumatře. Myslíme si, s Věrunou, že ten letáček, co jsme v něm doma přečetly tu cenu za rajčátka byl ošklivá lež, co má z Čech vymýtit takové milé mladé dámy, jako jsme my.

No, dočetly jsme se, že je moc pěknej výlet na Krakatau. Respektive na "dítě Krakatau" protože stará "matka" bouchla před zhruba sto lety a nechala po sobě akorát díru, ze které vyrostlo nové Kakatau. Možná to nevííte, ale my s Věrunou hodně čteme (hlavně nabídky, ale občas taky na wikině) a tak víme, že ten výbuch málem vyhubil lidstvo a nastolil novou dobu ledovou. Prej ta ďaha byla slyšet až 4000km daleko, až v Indii nebo u klokanů v Austrálii. A jestli jste si vzpomněli na Čapkův výbušný zlotvor Krakatit, tak i ten byl kopírka a obšlehl název Krakatau..

Tak jsme si řekly, že něco takového musíme prostě vidět. Jenže cestovky to maj hrozně drahý a my si chtěli nechat nějaké peníze na suvenýry domů a tak jsme se rozhodly vypravit se po vlastní ose.

Když jsme konečně našly přístav, odkud jezdí 1 denně pravidelná linka ze Sumatry na ostrůvek Sebesi (to je takový malý ostrov s vesnicí mezi Jávou a Sumatrou), zděsily jsme se dlouhým dřevěným molem, protože bylo samá díra. Věruna špatně chodí, tak jsem jí málem lovila. Ale zvládla to. Odjezd měl být v 13:30, teda tak jsme rozuměli místním, kteří mluví jen "bahasa" a tomu fakt není rozumnět ani slovo. Nastoupily jsme a čekaly na odjezd. Jenže ještě se musely naložit zásoby pro celou vesnici, takže jsme za chvíli byly zaházeny krabicema s čínskejma polévkama a pytlema s rejží. Když jsme myslely, že už se tam víc nevejde, přišlo na bedny s živýma slepičkama!! A když to kvokalo i na přídi, i na zádi, prostě všude, dorazilo v 15h ještě 10 žen s malými dětmi. Bylo to tam hlava na hlavě, ale prima.

Tak jsme konečně dojely na ten ostrov. Všichni na nás koukali s otevřenýma pusama, ale na to už jsme si zvykly. Našly jsme kemp, postavily stan, najedly se a díky babičce (která kde se vzala tu se vzala, mluvila anglicky) jsme domluvily loď na další den, že pojedeme na tu sopku. Koupily jsme ješt od rybáře čersvé ryby. Byly fakt výhodný, 1 pěkně tak akorát veliká stála zhruba 18 korun. No nekup to. A ještě k tomu, ta kdesevzalatusevzala babička dostala od toho rybáře ryby zadarmo a ta je nemohla sníst a tak nám poslala další dvě. Tak jsme se s Věrunou přežraly ryb.

A ráno byla opravdu nachystaná loď. Na naši malou skupinku  čekala velká loď a na ní pět lidí. Za tu akční cenu!! Neuvěřitelný.

Krakatau byla vidět za chvíli. Poznaly jsme jí podle toho, že všechny ostatní malý ostrůvky jsou porostlý zelení, zatímco Krakatau je osmahlá. Takovej čoudící uhlík. Když jsme zakotvili na pobřeží, tak jsem bosky skočila do vody a hurá na plážičku. Jenže Věruna v sandálkách se mi smála, protože já nikdy nebyla na černé pláži a to vám tak pálí do nožiček. Večer jsem na to vyplácala celej krém na vrásky, jak to pálilo :'(.

Hecly jsme to a šly nahoru. Byl to takovej sandála lama trip, krátkej okruh. Já se hrozně chtěla podívat do kráteru, ale to se nesmí, smí se jen kousek nahoru na výhled.

Po cestě nám došlo, že jsme chtěly najít kešku právě na Krakatau. Jenže se nám povedlo přemazat SDčko a tak jsme smazaly data. Mě napadlo, zeptat se toho policisty, co tam byl s námi a co to spravuje. Vybalila jsem na něj anglickou větu a ujistila se, že mi rozumí. Zajásaly jsme, protože on začal kývat, jakože jasně, že nás tam zavede, že ví kde to je. Tak nás dovedl na záchody... Neuvěřitelný, ten jejich bahasa jazyk, člověk řekne Geocache a on rozumí Hajzlíky...

Tak jsme se vykoupaly, napapaly, a hurá do lodi. Ještě jsme tu soplu objely ze všech stran a pozorovaly ztvrdlou lávu a obláčky, které vypouštěla. Vypadala docela mírumilovně..

Nohama a rukama jsme se domluvily, že chceme ještě zastavit na šnorchlování a skákání ze střechy lodi do vody. A to stálo za to. Loď byla vysoká a tak se do ní špatně lezlo, přesto jsem si zaskákala ze střechy. Věruna je srab, bála se a koukala na mě zespoda. Ale šnorchlovaly jsme obě. Já šla první a říkám Věruně, že jí to předvedu. Nasadila jsem brýle, dala si tu hadičku do pusy, ponořím se a začnu ječet jak blázen a polykat andělíčky. Nějak mi nedošlo, že nesmím tak moc ponořit hlavu moc hluboko a tak jsem zahučela i s vrškem té dýchací trubičky do vody... Korály byly nádherné.

Večer, po návratu, nás kdesevzalatusevzala babička pozvala na projížďku na rybářské lodi, s tím rybářem, co má ty ryby v akci. Mezitím ale náš spolucestující byl nakoupit ryby ve vesnici, ale protože se mu  nezdály dost v akci, tak vybral jednu tu slepici, co s  náma jela tehdy na lodi. Vezl jí za nohy na motorce a prej hrooozně kvokala. Ale zabijte to, to by to pak nebylo čerstvý...

No, ale my jely na katamaránu na ostrůvek. Bylo to tam moc fajn. Hledaly jsme tam mušle a koukaly jak ten rybář šnorchluje a u toho loví ryby harpunou. Evidentně v tom měl praxi, protože se narozdíl ode mě nenalokal.

Chtěl nás vzít ještě na krokodýli, ale babička to zatrhla a tak jsme je oplakaly.

K večeři zase ryby, a protože to byl kamarád, tak když nás viděl, tak nám je dal zadarmo :).

Zbytek už není tak zajímavej, navíc, pokud jste dočetly moje kecy až sem, tak to je fakt výkona  a zasoužíte si chvilku odpočinku. Tak si dejte pivečko, řízečky a chleba a já s Věrunou budeme jen tiše slintat...

Zdravíme vás,

Bláža a Věruna

PS: Franta ví houby o tom, co je to tmavá obloha!!!